Většina z nás pohlíží na pohádky jen jako na dobrý způsob, jak děti uklidnit a uspat nebo jako na něco, na co se i my dospělí o Vánocích rádi podíváme v televizi. Asi každý se s nimi setkal. Někomu zprostředkovali první pohádky rodiče či prarodiče, jiný se s nimi seznámil třeba až od paní učitelky v mateřské školce. Jedněm byly předčítány, jiným pouštěny na kazetách. Někdo si je dokonce později četl i sám, protože má pohádky rád, nebo si je náš vzdělávací systém žádal do čtenářského deníku ve škole. Každopádně se dá říct, že kdo neslyšel o Popelce, má mezeru ve vzdělání.

V dnešní době je bohužel asi nejčastější formou televize, která sice dítě zabaví, avšak nedává prostor představivosti a kreativitě. Moderní pohádky jsou mnohdy bezduché a postrádají jakoukoliv přidanou hodnotu. Pokud tedy ovšem za přidanou hodnotu nepovažujeme fakt, že se dítě zabaví a máme od něj na chvilku klid. Televize dítěti přináší již hotové obrazy postav, jejich hlasů, oblečení i grimas a znemožňuje tak dítěti vykreslit si pohádku dle vlastních představ.

Čtení pohádek se však naštěstí těší renesanci, a tak mnozí rodiče dopřávají svým dětem možnost vytvořit si vlastní obrazy pohádkových postav, krajiny, zámku i kouzelných zvířátek.

Existuje však ještě lepší způsob, jak dětem pohádky představit, a to formou vyprávění tak, jak tomu bývalo za starých časů, kdy se pohádky a příběhy nesly od úst k ústům. Je to velká škoda, že vyprávění již skoro vymizelo, protože to bylo takové malé, tajemné divadelní představení, které nabízelo velký prostor pro představivost posluchače i vypravěče a schopný vypravěč mohl svůj hlas a výraz měnit i podle reakce dítěte.

Protože byly původní pohádky předávány jen ústně, jen těžko bychom mohli datovat vznik většiny lidových pohádek nebo se dopídit jejich autora. A co je velmi zajímavé, některé pohádky se v různých obměnách vyskytují po celém světě. Již zmíněnou Popelku máme u nás stejně jako v Americe. Příběh je sice lehce odlišný, ale kostra děje zůstává stejná. Zda byly tyto příběhy rozneseny do všech koutů dávnými cestovateli nebo vznikaly skoro nachlup stejné příběhy proto, že některé situace jsou staré jako lidstvo samo, to asi zůstane navždy záhadou.

Kdysi, před dávnými a dávnými časy, možná ještě lidé věděli, že pohádky se vyprávějí proto, aby nesly skryté poselství, aby přiblížily dětem situace, se kterými se budou možná v životě muset potýkat, a to formou, kterou mohou děti pochopit už jako malé. Během let se však na význam pohádek pro děti a jejich vývoj zapomnělo.

Pravda, některá poselství jsou v pohádkách jasně rozpoznatelná i dnes a dokážeme je identifikovat i my dospělí. Třeba v pohádce „O zlobivých kůzlátkách“ je jasné výchovné poselství, které varuje děti před cizími lidmi, nabádá je, aby jim neotevírali dveře a varuje je, co se může stát, pokud tak učiní. Rodiče ani pedagogové se však nemusí obávat, že některá varování, v tomto případě sežrání neposlušných kůzlátek, jsou pro dítě příliš drastická. Vnímání dítěte je naprosto odlišné od toho našeho, a tak dítě sežraná kůzlátka ani rozpárané břicho vlka z Červené Karkulky nevnímá jako hororovou scénu se všemi podrobnostmi.

Některá poselství jsou tedy zřejmá a názorná, některá jsou však v pohádkách skryta tak, že působí pouze podvědomě, pomocí symboliky, která nám, logicky přemýšlejícím dospělým, uniká. To však neznamená, že na nás a naše děti také nepůsobí. Věděli jste třeba, že pohádka „O Červené Karkulce“ představuje příběh dívky na hranici dospívání (dle většiny pramenů okolo 12 let) a nástrah, které by na ni mohly čekat ze strany agresivního mužského elementu představovaného vlkem? V pohádce „Šípková Růženka“ by symboliku píchnutí ostrým předmětem v temné věži jistě ocenil i sám pan Freud. A to zdaleka není všechno!

Postavy v některých pohádkách se dají mnohdy pojmout i jako různé části jedné duše, což je velice zajímavé a překvapivé, ovšem takový rozbor již opravdu vyžaduje profesionála. V poslední době se výkladu různých příběhů a pohádek začíná věnovat pozornost. Kurzů sice zatím není mnoho, ale už z dostupných psychologických rozborů je jasné, že věnovat se pohádkám není prospěšné jen pro děti, ale může to mít pozitivní dopad i na nás dospělé. Protože však již neoplýváme dětským vnímáním, je někdy přínosné pohroužit se nejen do čtení pohádek, ale i do jejich psychologického rozboru nebo se zúčastnit nějakého semináře s touto tematikou a zjistit tak něco nového o pohádkách, o sobě nebo jak a čím daná pohádka působí na vaše ratolesti.

Děti samozřejmě nic z toho nepotřebují vysvětlovat, ony nepotřebují psychologický rozbor ani kurzy, ony si z pohádek jednoduše a naprosto přirozeně berou to, co je pro ně a jejich psychický vývoj podstatné. Učí se, co je bezpečné a co nebezpečné, že dobré chování je odměněno a špatné potrestáno. Pochopí, že někdy je potřeba projít mnohými zkouškami a být trpělivý, než se podaří dosáhnout kýženého výsledku nebo je jim ukázáno, že by se dospělý chlapec měl vydat do světa a nedržet se máminy sukně. Častým tématem je i sourozenecká rivalita nebo nevlastní rodič. Tato témata jsou stejná od nepaměti a stejně jako se s nimi potřebovaly seznámit děti v dávné minulosti, tak jsou přínosná i pro dnešní generaci.

A proto čtěte a vyprávějte dětem pohádky a pokud to půjde, vybírejte ty původní.

Pokud Vás tato tematika zaujala, můžete se s ní podrobněji seznámit na semináři Role pohádky v psychickém vývoji dítěte, který pořádá naše vzdělávací agentura www.avdo.cz.